Vyjedu výtahem jako obvykle. Pacient z postele u dveří, pan Evžen, sedí s mladými na chodbě. Proč? Vždyť přece tak těžce chodí!
Zdravíme se. Za tu dobu, co tu oba jsou, se už i s rodinou známe. Jen dnes je ta odpověď trochu rozpačitá...
Třetí parťák, pan Karel z postele od okna, taky chodit nemůže. Už mu to trochu nemyslí a tak mu občas i přivážou ruce - jednak kvůli proleženinám, druhak aby nespadl z postele.
A náš děda je na posteli prostřední.
Na návštěvu chodím před koncem návštěvních hodin. Mohu pak zůstat déle a číst mu jeho oblíbené noviny. Taky mu pouštím oblíbený seriál.
Jo, vím, že je v bezvědomí. Ale z jeho minulé mrtvice si moc dobře pamatuju, že nás pořád vnímal a byl moc rád. Jen nemohl odpovídat.
Dveře do pokoje jdou dneska zavřené. To je taky zvláštní, protože je hic a vždycky se větrá dveřmi i oknem.
Rozhlédnu se po chodbě, jestli neuvidím ošetřujícího lékaře. Nevidím a tak beru za kliku.
Otevřu a... ...smrad jako v opičárně!
Vejdu dovnitř.
U okna sedí Karlův syn s manželkou a cpou do svého dědouška kousky řízku a brambor a nutí mu k tomu pomerančový džus. Dědoušek se brání a plive kolem.
Mladí na mne dotčeně pohlédnou a vyčítavě mi říkají (cituji doslova): "Váš děda se posral!"
Kouknu na postel a výkaly už tečou z prostěradla na zem. Děda leží v bezvědomí a samozřejmě nemůže dělat vůbec nic!
Mám chuť řvát: "Vy idioti, proč jste mu nepomohli???" Ale nejsem sprosťák a tak jen povídám: "Proč jste nezavolali sestry?"
Odpovědí jsou mi tupé pohledy a kousek řízku na tričku, který tam mezitím odhodil pan Karel.
Otáčím se na patě a jdu na sesternu. Sestřičky hned ochotně vezou vše potřebné.
Vykazují nás všechny na chodbu, aby měl děda při převlékání postele i sebe soukromí. I když nevnímá, je pořád lidská bytost a má nárok na důstojné zacházení.
Za chvíli je hotovo.
Jdeme zase dovnitř, návštěvy i pacienti.
Sedím na židli zády k oknu a vykládám dědovi novinky dnešního dne.
S koncem návštěvních hodin se mladí od obou spolupacientů zvedají a odcházejí.
Zůstáváme čtyři, děda, pan Evžen, pan Karel a já.
Čtu dědovi články o celebritách, pak o přírodě. Už to mám nacvičené. Pan Evžen nenápadně poslouchá také.
Vtom za sebou cítím nějaký pohyb.
Mladí pana Karla mu po řízkové akci zapomněli přivázat ruce a Karel už měl nohy skoro na zemi. Hadičku od kyslíku měl omotanou kolem krku.
No, moh jsem ho nechat spadnout. Ale nejsem hajzl a zavolal jsem hned sestry!
Toto je příběh mého kamaráda.
Na chvíli se odmlčel. "Hele, já jsem velice slušný chlap, jenže v tom pokoji to prostě jinak nešlo! A ten puch, ten cítím ještě teď!", zakončil kamarád líčení horkého letního podvečera z nemocničního pokoje.
---
PS. Stalo se také v letních horkých dnech...
Po třetí mrtvici? Jedině do hrobu!
Proč jí to dáváte? Stejně to pustí do plínek!
Tolik chlapů kvůli ženský, aneb k čemu nám je emancipace!