Držte jazyk za zuby, nebo přes něj dostanete!

Aneb mluvit rodným jazykem se nevyplácí! Žiju v zemi, kde čeština není úředním jazykem. Co se děje, když okolí nerozumí! Občas se člověk rozzlobí, ale mnohem častěji se zasměje! Někdy i škodolibě!

Po městě jezdím hlavně autobusem. Ráda sleduju ostatní cestující, když jen tak sedí a jedou si za svým cílem. Ještě radši je sleduju, když se baví se sousedy. Babylon jazyků je nekonečný…

Přede mnou „chrochtají“ dvě dámy středního věku a hlasitě se smějí. U dveří starší paní telefonuje, rozkládá divoce rukama a její jazyk vypadá jako slepenec samohlásek.

Nerozumím jim, můžu „vypnout“. V klidu si promyslím svoje věci. Řeči kolem, které normálně podvědomě posloucháme (když rozumíme), mne vůbec neruší.

Najednou změna! Přistupují tři mládežníci. Prodírají se mezi lidmi dozadu. Usmívají se a zdánlivě slušně se omlouvají. Cestující jim úsměvy vracejí a ochotně se uhýbají. Jenže pozor, mládežníci jsou Češi. S úsměvem říkají: „Bábo, uhni se mi!“, další: „A ty, dědku, taky!“ Chudáci cestující netuší, myslí si, jak pěkně ta mládež s nimi mluví…

V mysli mi okamžitě vytane situace z doby, kdy kontakt s domovem byl hlavně přes telefon. Na obou stranách drátu se vystřídalo několik členů rodiny. S dcerou jsme si pak v autobuse sdělovaly, jaké jsou nové drby… Smály jsme se a povídaly, okolí jsme nesledovaly… Na jedné zastávce autobus zastavil. Před námi vstala paní, podívala se na nás a říká nám (česky):  „Na shledanou příště, moc jsem se pobavila!“ Zatrnulo nám... ...blesková rekapitualace... ...uff, mohla slyšet vše!

Nejsme v tom ale samy! Ostatní jsou na tom mnohem hůř!

Známá s dcerou nakládala na parkovišti u obchoďáku nákup do auta. Dcera komentovala děti, které pobíhaly kolem: „Teda mami, ty děti sou ale hnusný…“ Nestačila ani dokončit větu, protože od vedlejšího auta se (česky) ozvalo: „Co si to dovoluješ, to jsou MOJE děti!“ Známá, celá rudá, honem strčila dceru do auta a kvapem odjížděly. Dcera ale prohlásila: „Mami, a to sem to nestačila doříct. Chtěla jsem ještě dodat, že by mne zajímalo, po kom asi sou!…”

Další známý, po slavnostní akci ještě v obleku a motýlku, honem potřeboval něco koupit. Před ním ve frontě u pokladny paní s košíkem plným kočičích konzerv. Zvyklý na to, že mu nikdo nerozumí, známý procedil mezi zuby k dceři: „Koukej na tu ženskou, ta snad ty konzervy žere sama!“ a začal se smát. Paní se pomalu otočila, sjela ho pohledem a (samozřejmě česky) povídá: „Milý pane, mám doma pět koček a dneska byla na ty konzervy akce…“ Smích známého v mžiku přešel, orosil se "až na zadku", jak prohlásil, a styděl se celou cestu domů.

Podobné "nedorozumění" může nastat všude: zážitek Čecha, který jel s kamarádem výtahem v mrakodrapu v Kanadě. Mrakodrap vysoký, velká kabina plná lidí, dost času na zdrbnutí skoro všech cestujících, kteří nastupovali a vystupovali cestou.

Zvláště je zaujala mladice s velkým pozadím i popředím. Přestože fyzicky měla všechno, nakonec dospěli k názoru, že by si "o ni ani kolo neopřeli". Diskuse na toto téma jim vydržela několik desítek poschodí.

Vystupovala dřív než oni. Výtah se zastavil, dveře se otevřely, dáma se otočila, zářivě se na ně usmála a odkráčela středem se slovy: "Přeji vám krásný den, pánové!" Jak jinak než česky! Pánové zůstali jak opaření a červená barva z jejich obličejů nezmizela až do cílové zastávky!!!

A pak že nikdo nerozumí…