Jo, a víš, kdo umřel???

K doktorům nechodím moc ráda. Stačí mi vidět bílý plášť, frontu v čekárně a automaticky se mi zvedá tlak. Minule jsem se ale skvěle pobavila. Stačily k tomu dvě postarší dámy a jejich vzrušená konverzace!!!

Byla jsem už po své „audienci“ u lékaře a čekala jsem na další „účastnici zájezdu“. Ta ještě u svého lékaře neskončila a tak jsem vzorně čekala na smluveném místě, na lavičce v přízemí krajské polikliniky…

Venku pršelo, lidi chodili sem a tam a z vlhkých bund a kabátů se vznášela podzimní vůně. Pár pacientů okukovalo obchůdky, další zkoumali tabule s rozmístěním ordinací lékařů a na několika místech na lavičkách se střídali ti, co už to měli za sebou, anebo na někoho čekali… …jako já!

Ulovila jsem místo na lavičce vedle postarší dámy, která zrovna vytáhla chleba s máslem a salámem a pustila se do svačinky. Vypadala jasně na vesnici a taky na to, že autobus jede až za delší dobu. „Dochtora“ měla evidentně už za sebou a zabíjela čas jídlem…

Za chvíli k ní přisedla další dáma, taky podobného věku. A kupodivu, ty dámy se znaly už řadu let. A tak mohla začít úžasná konverzace:

„Ahoj Máňo, jak se máš? Dlouho jsme se neviděly…“ a pár frází o počasí, o blbém jízdním řádu a o zdravíčku… A pak to začalo!

„Jo, a víš, kdo umřel???“

„Nevím... Kdo?“

„No přece Franta, ten od pily! Byl na záchodě a už tam zůstal… Umřel na zemi, u těch vojáků, co tam při důchodu pracoval. Zavolali mu sanitku, ale přijela už pozdě…“

„No, to je teda blbý… A znala jsi Vaška Káců z hospody? On už byl úplně na umření!  Měl i infarkt nebo co! Ale zachránili ho, sanitka tam byla za šest minut! Teď se ti ale docela zberchal, co má tu o hodně mladší ženskou. Vím to, protože ta ženská má tři dospělý kluky a ty kluci vždycky uklízejí uhlí… Vašek má zahrádku a tak tam teď pracuje…“

Povídají si dál a proberou všechny známé, co už umřeli. O živých se nebaví. Vypadají jak dvě Amazonky, které jediné přežily velkou bitvu – bitvu života…

Rozhovor končí opravdu pozitivně:

„No jo, Máňo, když ono to tam už všechno vymřelo…“

Máňa se loučí: „Už budu muset jít, abych se taky vystrojila…“ Není jasné, kam a proč… Na pohřeb to ale naštěstí nevypadá, protože aspoň poslední slova jsou optimistická:

„Tak ahoj! Ale ty vypadáš hezky na ty tvoje leta!!!“, říká babka Máně a odchází směr výtah. Opírá se o hůlku a statečně kulhá vedle Máni, co se kolébá jako kačena, protože kyčle už jsou „ochozené“. Obě mají stejné účesy, oblečení odpovídá věku. Pořád jsou to ale čupr báby!

Jen to téma jejich rozhovoru bylo nějaké monotónní…

Proti dalšímu rozhovoru ale byly životní optimistky! Před poliklinikou stojí rudolící břichatý chlapík středního věku s kelímkem piva a cigaretou v jedné ruce a mobilem na uchu v druhé. Slyším jen půlku rozhovoru:

„Doktor mi řek, že to máme rodové! Vono se mi to prý všechno vrátí!“, pesimisticky vysvětloval komusi v dáli. Že by pro to mohl udělat něco sám, o tom ani slovo!

Mohl by si vzít inspiraci ze stařenky, která sotva lezla o dvou berličkách a říkala mladíkovi, zřejmě synovi, který ji doprovázel: „A bude ze mne pravá válečná veteránka, až se toho dožiju... Někdy...“ Syn se usmívá, o nějaké kapitulaci se neuvažuje ani náhodou!!!

A jak je to kolem vás? Hovory o smrti, nebo …???

A v kolika letech hovory o smrti převažují hovory o životě???