Jsi cizinka? Tu kreditku jsi určitě ukradla!

Život v cizině není vždycky peříčko a občas může dojít k mezinárodnímu střetu. I v obyčejném supermarketu u kasy! Zvlášť, když si o vás myslí, že jste zlodějka! A když navíc máte divný přízvuk! To je potom maso!

„Sobotní odpoledne. V neděli je zavřeno, tak nakupujeme s dcerou větší nákup. Baťůžky máme velké dostatečně a ještě se cestou na nákup i s nákupem domů příjemně projdeme.

I tuto sobotu to vypadalo celkem klidně.

Nakoupily jsme, vše naskládaly do košíků a jdeme se jako všichni ostatní postavit do fronty ke kase.

Když na nás přišla řada, vyskládaly jsme nákup na pás a sundaly ze zad baťůžky, že tam namarkované zboží budeme postupně ukládat. Dohadovaly jsme se, která co vezme, takže pokladní slyšela, že mluvíme nějakým cizím jazykem.

Zrovna jsme procházely kolem pokladny, když nás pokladní celkem hrubým hlasem vyzvala, ať jí ukážeme baťůžky, jestli v nich něco nemáme. Nikoho jiného v okolí pokladní od dalších kas o otevření tašek nežádaly... Připadaly jsme si jako zlodějky!

Dobrá, pro klidný průběh placení s úsměvem ukazujeme, že v baťůžku máme jen deštníky, protože to ráno vypadalo na déšť a my jdeme domů procházkou přes lesopark. Taky nechceme zavdat příčinu k nějaké nečekané akci...

Pokladní pak ostražitě, ale celkem v klidu namarkovala nákup. My ho naskládaly do baťůžků a já vytáhla kreditku, že jako obvykle zaplatím.

A v tom to celé začalo!

Pokladní asi měla svůj špatný den...

„Je to VAŠE kreditka???", začala mne hlasitě a důležitě vyslýchat.

Pořád jsem byla klidná. Řekla jsem jí, že ano, že to je MOJE kreditka. Čí by asi měla být?

 „Není vašeho manžela?", pokračovala další otázkou s důrazem na slovo manžela.

 „Ne, proč by byla? Žádného manžela nemám a na svoje živobytí jsem zvyklá vydělávat si sama!", odtušila jsem pořád ještě klidným hlasem.

Nestačilo jí to! Situace začala být nervóznější a hlasitější. Z pokladní stříkala nevůle jako proud vody z natlakované hadice.

Nebo to byla závist??? Třeba ona svou vlastní kreditku neměla?

Hmm, už jsem byla celkem na krajíčku! Chtělo se mi křičet, něco jako:  „Ty krávo, proč bych nemohla mít vlastní kreditní kartu?!? Vydělávám si na svůj život sama a nemusím sedět za kasou jako ty!"

Pravda, měla u sebe na kase čtyři vlaječky, že mluví čtyřmi jazyky. Ale angličtina mezi nimi nebyla! Domlouvaly jsme se tedy lámanou francouzštinou. Ta byla mezi mými jazyky až na pátém místě, takže to bylo jako když se domlouvají dva hotentoti, pomalu rukama nohama...

Chtěla, ať jí ukážu občanku. Jestli je na ní stejné jméno jako na kartě!

No uznej, přece jí nebudu ukazovat občanku? Na to neměla právo!"

Kamarádka se úplně rozohnila, bylo vidět, že jí ta situace leží v žaludku ještě teď. Čekala jsem zvědavě, co bude dál, jak to celé nakonec dopadlo...

 „Lidi za mnou ve frontě docela se zájmem sledovali, co se děje...", pokračovala kamarádka. "Taky se k nám začali otáčet i lidi od dalších pokladen.

Ta naše pokladní se úplně rozvášnila a dokonce to vypadalo, že chce zavolat policii, že jsem tu kreditku ukradla!!!

Dcera mi tiše říkala, ať tu ten nákup necháme a jdeme pryč. Přece se ale nedám, to není spravedlivé!

S úsměvem (to jen navrch, uvnitř jsem měla sopku) jsem čekala, co bude dál. Nějaká hádka by to nevyřešila.

Po dalším vzteklém výstupu přišla starší pokladní od vedlejší kasy, vzala ode mne kreditku a provedla platbu. Za svou mladší kolegyni se nám omluvila..."

Kamarádka upila kafíčka a chvíli zamyšleně pozorovala zbytky pěny na hladině. Pak pokračovala:  „Nestěžovala jsem si. Brala jsem to jako selhání jednotlivce a ne selhání systému. Stalo se to už dost dávno, ale vždycky, když si na to vzpomenu, tak tu nespravedlnost cítím dodnes..."

[Věnováno S.]

---

PS. V zahraničí je člověk jak na houpačce, jednou zapláče, podruhé se zasměje :-)

Jsi cizinka? Ukliď si doma, špindíro!

Držte jazyk za zuby, nebo přes něj dostanete!

Sousedka žere kočky!?! (aneb zahradní multikulti)