Nevidím, neslyším, necítím, aneb Váš děda se pokálel!

Máme dědečka v nemocnici. Bohužel těžká mrtvice s bezvědomím. Chodím na návštěvy každý den. I dnes. Jenže dneska to bylo hrůzný!

Vyjedu výtahem jako obvykle. Pacient z postele u dveří, pan Evžen, sedí s mladými na chodbě. Proč? Vždyť přece tak těžce chodí!

Zdravíme se. Za tu dobu, co tu oba jsou, se už i s rodinou známe. Jen dnes je ta odpověď trochu rozpačitá...

Třetí parťák, pan Karel z postele od okna, taky chodit nemůže. Už mu to trochu nemyslí a tak mu občas i přivážou ruce - jednak kvůli proleženinám, druhak aby nespadl z postele.

A náš děda je na posteli prostřední.

Na návštěvu chodím před koncem návštěvních hodin. Mohu pak zůstat déle a číst mu jeho oblíbené noviny. Taky mu pouštím oblíbený seriál.

Jo, vím, že je v bezvědomí. Ale z jeho minulé mrtvice si moc dobře pamatuju, že nás pořád vnímal a byl moc rád. Jen nemohl odpovídat.

Dveře do pokoje jdou dneska zavřené. To je taky zvláštní, protože je hic a vždycky se větrá dveřmi i oknem.

Rozhlédnu se po chodbě, jestli neuvidím ošetřujícího lékaře. Nevidím a tak beru za kliku.

Otevřu a... ...smrad jako v opičárně!

Vejdu dovnitř.

U okna sedí Karlův syn s manželkou a cpou do svého dědouška kousky řízku a brambor a nutí mu k tomu pomerančový džus. Dědoušek se brání a plive kolem.

Mladí na mne dotčeně pohlédnou a vyčítavě mi říkají (cituji doslova): "Váš děda se posral!"

Kouknu na postel a výkaly už tečou z prostěradla na zem. Děda leží v bezvědomí a samozřejmě nemůže dělat vůbec nic!

Mám chuť řvát: "Vy idioti, proč jste mu nepomohli???" Ale nejsem sprosťák a tak jen povídám: "Proč jste nezavolali sestry?"

Odpovědí jsou mi tupé pohledy a kousek řízku na tričku, který tam mezitím odhodil pan Karel.

Otáčím se na patě a jdu na sesternu. Sestřičky hned ochotně vezou vše potřebné.

Vykazují nás všechny na chodbu, aby měl děda při převlékání postele i sebe soukromí. I když nevnímá, je pořád lidská bytost a má nárok na důstojné zacházení.

Za chvíli je hotovo.

Jdeme zase dovnitř, návštěvy i pacienti.

Sedím na židli zády k oknu a vykládám dědovi novinky dnešního dne.

S koncem návštěvních hodin se mladí od obou spolupacientů zvedají a odcházejí.

Zůstáváme čtyři, děda, pan Evžen, pan Karel a já.

Čtu dědovi články o celebritách, pak o přírodě. Už to mám nacvičené. Pan Evžen nenápadně poslouchá také.

Vtom za sebou cítím nějaký pohyb.

Mladí pana Karla mu po řízkové akci zapomněli přivázat ruce a Karel už měl nohy skoro na zemi. Hadičku od kyslíku měl omotanou kolem krku.

No, moh jsem ho nechat spadnout. Ale nejsem hajzl a zavolal jsem hned sestry!

Toto je příběh mého kamaráda.

Na chvíli se odmlčel. "Hele, já jsem velice slušný chlap, jenže v tom pokoji to prostě jinak nešlo! A ten puch, ten cítím ještě teď!", zakončil kamarád líčení horkého letního podvečera z nemocničního pokoje.

---

PS. Stalo se také v letních horkých dnech...

Po třetí mrtvici? Jedině do hrobu!

Proč jí to dáváte? Stejně to pustí do plínek!

Tolik chlapů kvůli ženský, aneb k čemu nám je emancipace!